Příprava ke kompletní rekonstrukci, další kapitola VB již brzy...

The Vow - 10. kapitola

16. července 2012 v 12:50 | Lady Ench |  The Vow

Nebudu vás zdržovat, protože jste určitě napjatí, co se tedy stane, proto budu mít kecy, až na konci... ;)


"Dimitriji, jsem těhotná," dostala jsem ze sebe a zavrtala pohled do země…

10. kapitola


"S kým? Spala jsi s Adrianem?" vykřikl a já ucítila zase ty zpropadené slzy.

"Dimitriji, v životě jsem spala jenom s tebou," oznámila jsem mu a on se hystericky zasmál. Co jsem si taky mohla myslet? Že mě obejme a bude šťastný? To těžko!

"Nebuď naivní, Rosemarie." Tak tohle bolelo. Nikdy mi neříkal celým jménem, protože věděl, že to nesnáším.

"Jsme oba dhampýři a ti děti mít nemůžou." Měl pravdu, ale já byla stínem políbená. Svým způsobem jsme byli oba, protože i jeho zachránila Lissa před smrtí.

"Nemusíš se o to dítě starat, Dimitriji, ale ty jednou zjistíš, že to je náš zázrak, ale už bude pozdě." Poslední slova jsem zašeptala a z prsteníčku sundala prstýnek, který jsem po něm hodila. Bolelo to hodně, přes slzy jsem skoro neviděla, ale teď musím být silná kvůli mému zázraku.

"Vyřiď Lisse, že na pár měsíců odjíždím - ona mi naštěstí věří!" vykřikla jsem a sundala si boty na podpatku, které jsem tam nechala. Rozběhla jsem se co nejrychleji, ale šaty mi to moc nedovolovaly, ale i tak jsem byla rychlá. Doběhla jsem domů a vyběhla těch pár schodů do teď už bývalého pokoje, kde jsem ze skříně sundala černou cestovní tašku, do které jsem naházela nějaké oblečení a sama se převlékla do obyčejných džínů a černé košile. Obula jsem si černé botasky a na rameno pověsila cestovku. Naposledy jsem se rozhlédla po pokoji a ještě z nočního stolku vzala fotografii, kde jsem byla já s Dimitrijem v objetí.

Proč je ten svět nespravedlivý? Proč mi nevěří? To si myslí, že jsem taková děvka, abych ho podvedla?

"Rose!" zakřičela Lissa a já schovala fotku do tašky. Vyšla jsem z pokoje a sešla těch pár schodů dolů.

"Rose, kam jdeš?" zeptala se nechápavě a já sklopila pohled. Dělám to znova! Znovu utíkám od Lissy, abych se já měla dobře. Jenže já to tu nezvládnu. Nezvládnu se dívat na Dimitrije. Dokázala jsem vydržet po dobu, kdy se vzpamatovával, že byl strigojem, ale teď je to jiné. Pod srdcem mi roste naše dítě a on ho nechce. Bolí to a já nevím, co mám dělat.

"Lisso, já to tady nevládnu - odjíždím pryč," zašeptala jsem a dnes už poněkolikáté mi začaly téct slzy.

"Rose, to zvládneme," zašeptala a opatrně mě objala. Taška mi sjela z ramene a spadla na zem. Na jednu stranu chci utéct, ale na tu druhou tu chci zůstat s Lissou. Co jsem komu udělala, že musím trpět? Vždy jsem jedna pro dobro ostatních a teď mi může pomoct jen jedna osoba, která mi nevěří.

"Liss, já to musím zvládnout. Když jsi mi řekla, že budu mámou - byla jsem sice překvapená, ale taky jsem byla šťastná. Jenže Dimitrij mi nevěří, a to bolí. Lehčí je opravdu zničit armádu strigojů a cítit fyzickou bolest, než vědět, že ten druhý ti nevěří. Ničí mě to, ale já musím být silná," promluvila jsem a Lissa se mi podívala do očí.

"Rose, dnes máš narozeniny a já nechci, abys odjížděla. Bude lepší, když budeš s námi tady, abych ti mohla kdykoliv pomoct. Mysli na to malé a na sebe. Nechám ti zařídit pokoj ve druhém patře, kde budeš sama. Já ti pomůžu, jako ty jsi pomohla mně," řekla mi a já nedokázala odporovat.

"Co mám dělat?" zeptala jsem se šeptem.

"Teď se vrátíš do pokoje, oblékneš si šaty a půjdeš na tu oslavu. Za půl hodiny se podává večeře," oznámila mi a já se s ní vydala do pokoje, kde mi pomohla vybrat krátké šaty, protože ty dlouhé jsem nechtěla. Odlíčila mě a jenom mi řasy projela vodotěsnou řasenkou a na rty mi nanesla lesk. Obula jsem si černé baleríny a mohly jsme vyrazit.

"Lisso, co když tam bude?" zeptala jsem se znova.

"Odešel. Rose, ty to ale zvládneš - slibuji," zašeptala a my se společně vydaly zpátky na mou "podařenou" narozeninovou oslavu. Proč se vždycky musí něco stát na mé narozeniny? V osmnácti jsem opustila Lissu, abych zachránila Dimitrije. V devatenácti mě málem zabili strigojové a teď tohle. S nadhledem můžu říct, že dnešní narozeniny jsou nejhorší v mém životě.

"Nadechni se a pojď," přikázala mi a my vešly do sálu, kde bylo všechno stejné, až na to, že tu chyběl Dimitrij. Došly jsme k našemu stolu a já si sedla na své místo. Na místě, kde měl sedět on, teď seděla Jill a soucitně se na mě dívala. K čemu je mi ten zkurvený soucit, když jsem na všechno zůstala sama? Jasně mám Lissu a rodinu, ale oni nejsou on.

"Rose, co se stalo?" zeptal se můj otec, který přišel i s mámou k našemu stolu.

"Co by se mělo stát?" zeptala jsem se. Aspoň že se umím stále dobře přetvářet, protože jinak by to bylo v háji.

"Nelži, Rose, poznám to," promluvila máma a já zabodla zrak do bílého ubrusu.

"Nic se nestalo," špitla jsem znovu.

"Něco se stalo a já to zjistím," řekl táta a já se na ně podívala. Proč jsem sakra neodjela pryč? Teď jsem mohla sedět v autě a jet někam daleko od tohoto místa.

"Strigojové!" vykřikl někdo a já se okamžitě postavila od stolu. Zodpovědná strážkyně se ve mně nezapře, proto když jsem šáhla pod šaty, měla jsem tam schovaný kůl.

"Ať tě to ani nenapadne," přikázala mi Lissa a já zakroutila hlavou a vyběhla ven. Věděla jsem, že Christian jde za mnou, protože my dva už jsme měli spolu vyzkoušenou taktiku.

Když jsme se dostali ven - viděli jsme strážce, jak bojují se strigoji, ale bylo jich málo. Proto jsme se s Christianem ihned zapojili.

"Strážkyně v šatech? To se jen tak nevidí," promluvil nějaký strigoj a v ten moment mu vzplála hlava. Nečekala jsem a probodla mu srdce. Takhle to šlo u dalších deseti strigojů, a když jsem se podívala - zjistila jsem, že už tu je jen pět strigojů.

"Christiane, vrať se do sálu - budu tam za chvilku," přikázala jsem mu a on jen přikývl a vytratil se. Chtěla jsem pomoct Albertě, když mě ze zadu někdo podrazil nohy a já spadla na zem. Chtěla jsem vstát, ale ten hajzl strigojskej mě kopl do břicha a já ucítila strašnou bolest, která projela mým tělem. Instinktivně jsem se za něj chytla a přála si, aby mi někdo pomohl. Když mě chtěl kopnout znova - nebylo mu to dovoleno, protože mu Alberta probodla srdce.

"Rose, vstávejte," řekla mi, ale já nemohla vstát. Cítila jsem jen tu bolest, která byla nesnesitelná. Poslední, co jsme viděla, byla Alberta, jak volá o pomoc…

Můj proslov a trochu statistiky...

Nemůžu ani uvěřit tomu, že už je to desátá kapitola, ale vy jste tak skvělí čtenáři, že to vkládání jde samo. Za tu dobu jste přečetli deset kapitol, 12 085 slov, takže každá kapitola měla přes tisíc slov (až na prolog)... Povídku vydávám od 21. května a ze začátku jsem si myslela, že to nikdo číst nebude - díky vám jsem došla k jinému závěru.
Proto vám všem chci poděkovat a doufám, že jsem vás touhle kapitolou nezklama, i když ten konec! Ten m iasi neodpustíte... A teĎ popravdě... Kdo z vás tu mojí řeč četl? :D
PS: Doufám, že se vá mto zatím líbí, prootže je to taková oddechová povídka a můžu vá mříct, že už teď připravuji další o VA, která už by oddechovou být neměla... :D
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 lady Katysek lady Katysek | Web | 16. července 2012 v 13:31 | Reagovat

Zatím se jsem se až tolik nespltla, ne ? :D Každopádně Dimka je v některých ohledech pěkně blbej ! :D Ve středu další ?? :D

2 Jasmine16 Jasmine16 | 16. července 2012 v 14:14 | Reagovat

Nádhera :-) , teda až na Dimitrije a ten konec :D jinak moc pěkné a těším se na další :-)

3 Seléna Seléna | 16. července 2012 v 14:17 | Reagovat

krásná kapitolka už se těším na dalčí...:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
© 2012~2013, ladyench.blog.cz - Zákaz kopírování!