Příprava ke kompletní rekonstrukci, další kapitola VB již brzy...

The Vow - 15. kapitola

12. srpna 2012 v 18:06 | Lady Ench |  The Vow

15. kapitola povídky The Vow, která minule skončila dost nejasně, ale co když ještě nekončím? Příjemné čtení...


Ozval se výstřel a ta kulka mířila přímo na mě. Mé tělo bylo jako zmražené, ale na poslední chvíli jsem se aspoň stihla pootočit a kulka mě škrábla jen do ramene a dopadla na zem. Teď jsem málem znovu přišla o život a měla bych být opatrnější, protože přeci jen tu nejde jen o můj život, ale i o život toho nenarozeného miminka, které mi roste pod srdcem. Měla bych se děsit, že jsem opět utekla hrobníkovi z lopaty, ale adrenalin mi koloval žilami a já neodkázala couvnout.
"Rose!" vykřikli naráz Lissa s Dimkou. Oba byli připoutaní k nějaké trubce a já nechápala, proč se nepokusí Dimitrij trhnout - třeba by urval trubku a tak se osvobodili.
"Nic mi není - buďte v klidu," řekla jsem a udělala další krok - blíž k Petersonovi.
"Hathawayová, co tu děláte?" zeptal se a v jeho očích se mihl šok a… strach? Nedokážu to identifikovat přesně, protože hned nasadil tu strážcovskou masku, kterou jsem z celého srdce nenáviděla, ale musela jsem teď hrát svou roli a jet podle svého nedomyšleného plánu.
"Petersone, vždyť víš, že uvěznit dvě osoby, které miluji z celého srdce, byla blbost. Vždyť víš, že já jsem schopna jít i přes mrtvoly, když to pomůže. Ale taky víš, že jsem to byla já, kdo odhalil Tašu. Co s tím má společného Dimitrij? Myslíš, že je chyba, že jí neopětoval její šílenou lásku? Myslíš, že je chyba Lissy, že musela odsoudit Tašu za zabití královny? Jsi starší, proto doufám, že znáš zákony." Při mém monologu jsem se dívala pouze na Petersona. Musela jsem mluvit zřetelně a působit jako nevystrašená strážkyně…
"Rozo, běž prosím pryč!" vykřikl Dimitrij a mně bodlo u srdce. Začala jsem litovat naší hádky, ale na zpytování svědomí je nevhodná chvíle. Z ramene mi tekla krev z toho škrábnutí, které mi způsobila kulka, u trubek byli svázání pro mě nejdůležitější osoby mého života a pod mým srdcem mi rostlo dítě, které jsem ohrožovala - jsem to teda matka.
"Hathawayová, máte pravdu - překvapivě, ale proto jim chci ublížit, protože když jim ublížím - budete trpět vy," promluvil Peterson a já se v duchu ušklíbla.
"Jenže když vyměníte mě za ty dva, tak budete mít dokonalou pomstu. Budete mít mě a ještě uvidíte, jak trpí oni. Tak co kdybyste je pustil a nechal si tu mě?" Můj návrh byl šílený, ale já věřila tomu, že se dokážu ubránit ozbrojenému maniakovi, který strážil Lissu a pronikl nám do životů.
"To nemyslíš vážně!" vykřikl znovu Dimitrij a já po něm střelila pohledem, kterým jsem mu chtěla naznačit, že to zvládnu, ale někde v sobě jsem cítila, že to jen tak nezvládnu.
"To by šlo, Hathawayová, ale musíte si sundat to sako, protože v něm máte určitě kůl," řekl mi Peterson a já kývla. Přešla jsem ke svým milovaným osobám a odpoutala je. Chtěla jsem je naposledy obejmout, ale věděla jsem, že bych se sesypala jako domeček z karet.
"Miluji vás, tak na to nezapomeňte," zašeptala jsem a sundala si sako, které jsem přehodila přes Lissu, které tekly slzy proudem a Dimitrij k tomuto stavu nebyl daleko.
"Rozo," zašeptal Dimitrij a mně stekla jedna jediná slza. Pak jsem se k nim otočila zády a ze zadní kapsy vytáhla gumičku a kapesní nožík, který jsem si chtěla stáhnout do culíku a tím si ho schovat, kdyby bylo nejhůř. Dimitrij si toho očividně všimnul, protože mi pomohl ho líp zamaskovat a pak už jsem je poslala pryč, protože tohle bude jedině můj boj…
"Víš, že jsi mi nahrála do karet?" zeptal se Peterson a já si odfrkla.
"Víš, že jsem ti do těch karet ani moc nenahrála? Přistoupil jsi totiž na nejhorší nabídku tvého života… Lissa dá dohromady ty nejlepší strážce a mezi nimi bude i má matka, Petersone. A co budeš dělat, až se to dozví můj otec? Ten tě nechá rovnou mučit, abys zdechnul pomalou a bolestivou smrtí… Další velezrada na světě," oznámila jsem mu a on se hystericky zasmál.
"Hathawayová, jenže to už ty dávno budeš po smrti a navíc uteču dřív, než sem někdo přijde," řekl mi a udeřil mě. Ztratila jsem rovnováhu a letěla přímo k zemi, na které byl velký nános prachu.
"Debile," oslovila jsem ho tou nejmilosrdnější přezdívkou, protože na něho se hodí něco mnohem horšího.
"Být tebou, tak bych neprotestoval," řekl mi a kopnul mě do zad. Bolest projela mým tělem, ale tohle zatím nic nebylo. Byla jsem zvyklá na kopance do zad z přehnaných tréninků, proto jsem se otřepala a vyškrábala se na nohy. Podívala jsem se do jeho zlostných modrých očí, které kdyby dokázaly vraždit - byla bych už mrtvá.
"Petersone, myslím si, že nemá cenu zavraždit mě. Taša si za to mohla sama, kdyby nezabila královnu Taťánu - byli bychom všichni šťastní a ušetřili si měsíce nejistoty a strachu," promluvila jsem. Vím, že přemlouvat ho - je zbytečné, ale musím zkusit všechno, protože až teď mi došlo, že stojím na propasti mezi životem a smrtí. Vždy jsem chtěla zemřít pro své blízké, ale teď to nejde. Nesmím zemřít kvůli svému malému zázraku, který mi roste pod srdcem. Za pár měsíců bych se měla stát mámou, měla bych si vzít nejúžasnějšího muže na světě a ne tady stát tváří tvář smrti. Měla bych se urychleně vzpamatovat - jinak to pro mě nemusí dopadnout dobře. Jsem přeci Hathaway a ta se vždy z problémů dostala hladce, ale teď je to jiná situace.
"Nebuď naivní, Hathawayová," promluvil a vrhl se na mě. Bojovali jsme celkem vyrovnaně, ale za chvíli začal mít navrch. Dostávala jsem údery do zad, končetin i obličeje, ale vždy jsem si vyhnula úderu, který měl být do břicha…
Dimitrij
Moje milovaná Roza nás vyměnila za sebe a naše dítě - náš zázrak, který jí rostl pod srdcem. Nikdy jsem nevěřil tomu, že bych se zamiloval do nějaké ženy, pro kterou bych obětoval vlastní život, a ona mi dala všechno, co má. Po všech těch problémech to už vypadalo, že bude všechno v pořádku, ale vždy se otevřou staré rány a překazí nám všechny plány.
"Belikove, kde máte Hathawayovou? A co to bylo za výstřel?" zeptala se Alberta hned, jak jsme vyšli z toho zpropadeného domu a Lissu odvedli do auta.
"Vyměnila nás za sebe," řekl jsem a Alberta se vyděsila nad tím strachem a bolestí v mém hlase. Podíval jsem se jí do očí a vyděl v nich smutek. Ona si myslí, že moje Roza je mrtvá?!
"Drží ji tam - musíme pro ni," řekl jsem hned, ale ona se Stanem mě zastavili.
"Ty nikam nepůjdeš! Je tam ona a je tam Peterson. Ona to zvládne," řekla Alberta a oni mě odvedli do auta, ale když jsem si sedl - ozval se dnes už druhý výstřel. Lissa sebou trhla a já okamžitě vystoupila z auta.
"Jdeme tam! Belikove, ty zavolej speciální jednotku!" vykřikla Alberta rozkazy a zbývající strážci vtrhli do domu. Napojil jsem se na vysílačku a pokoušel se zadržet slzy. Slzy, které jsem neronil už hodně dlouho.
"Morrisone, pošli sem speciální jednotku - hned!" zavrčel jsem a mrštil vysílačkou do palubní desky. Do prdele! Ona nemůže být mrtvá…
Vystoupil jsem z auta a opřel se o kapotu auta, protože jsem nebyl schopen jediného pohybu. Celé mé tělo zaplavit smutek a strach. Strach o svou milovanou ženu a naše nenarozené dítě.
Lissa seděla na zadním sedadle a vzlykala a já už se slzám taky nebránil. Mou hlavou proletěly snad všechny vzpomínky s mou milovanou Rose. Když jsem ji poprvé uviděl, když jsem ji poprvé políbil…
"Máme ho!" ozval se hlas Stana a za necelou minutu vyšli tři strážci a mezi sebou měli i Petersona, který byl spoutaný a jeho obličej zdobil mnoho tržných ran. Tohle je hodně špatné, jestli ten zmetek žije…
***
Tentokrát nic nepíšu, protože jestli Peterson žije - tak střelu schytal někdo jiný... ;)
Nikdy jsem neslíbila, že bude šťastný konec...
Ale řekněme, že ještě nekončím, ale příštích kapitolách taky múže být pohřební nálada...

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Jasmine16 Jasmine16 | 12. srpna 2012 v 20:18 | Reagovat

Úžasné... Upřímně doufám, že bude happyend:-)...Tvoje povídka je celá úžasná, ale mám takovou drobnost, která mi v posledních několika kapitolách hrozně vadí, a to jak pořád opakuješ frázi "dítě/zázrak/miminko, které nosím(roste mi) pod srdcem" ono je to sice velmi poetické, ale vzhledem k tomu, že to tak často opakuješ to ztrácí své kouzlo, možná bys to mohla nahradit něčím banálnějším jako třeba "čekám".(A myslím, že někde to vůbec není potřeba dodávat, třeba jako v třetí větě téhle kapitoly.) Neber si to nijak zle, tahle povídka je skvělá a ty píšeš úžasně... :-)

2 Selena Selena | 13. srpna 2012 v 7:07 | Reagovat

Ale prosímtě pohřební nalada...To by nebylo Va kdyby umřela Rose nestraš zbytečně:D :D kvuli tobě můžeme mít pár vrásek na čele:D a zbytečně:-)

3 Denisa Denisa | Web | 13. srpna 2012 v 15:44 | Reagovat

Krásný... Píšeš úžasně :))

4 mončička žuvačka mončička žuvačka | Web | 13. srpna 2012 v 21:42 | Reagovat

Páni, a Rose nesmieš zabiť veď ona sa vždy zo všetkého dostala! Ale inak je to úžasné, píš ďalej lebo si dohrýžem nechty od netrpezlivosti ;-)  ;-)

5 Peggie Peggie | 13. srpna 2012 v 22:25 | Reagovat

hezký :) týýý to jako nebude šťastný konec?!! O_O  :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
© 2012~2013, ladyench.blog.cz - Zákaz kopírování!