Příprava ke kompletní rekonstrukci, další kapitola VB již brzy...

The Vow - 16. kapitola

18. srpna 2012 v 14:24 | Lady Ench |  The Vow
Už pouze jedna kapitola a epilog zbývá dokonce povídky... Po přečtení této kapitoly zbývají už pouhé dvě části...
Příjemné čtení, i když se mi ta kapitola zrovna stokrát nelíbí, protože múza na tuhle povídku odheltěla na Antarktidu lyžovat a místo ní přiletěla Múza na Sweet revenge, ale snad se bude líbit...



Pohled Rose

Nevím, jak se to všechno seběhlo, ale Peterson se dostal k zbrani a vystřelil. Chtěl mě snad vyděsit, když minul? Nebo dostal třes v rukou a raději si to rozmyslel? A co když má jen strach, že by utekl, ale našel by si ho můj otec a vlastnoručně ho zabil? Tolik otázek, na které nedostanu odpověď.

"Nauč se střílet," doporučila jsem mu a sesunula se po zdi k zemi. Už tak jsem měla problém se udržet na vlastních nohách. Celé tělo mě bolelo, ale věděla jsem, že jsem uchránila nejmilovanější osoby v mém životě a já budu žít. Vím to, protože do domu právě vtrhli strážci a za necelé dvě minuty už byli u nás dole a svazovali Petersona. Ke mně přistoupila Alberta a pomohla mi na nohy.

"Děkuji," zašeptala jsem a nechala po svém obličeji téct slzy. Slzy štěstí, protože jsem stále živá, ale taky mi tekly slzy bolesti, protože mě bolel celý člověk.

"Hathawayová, měli bychom jít nahoru, než se Belikov zblázní," řekla jen a my nechaly projít toho svázaného debila, kterého vedl Stan a ještě dva strážci. Kývla jsem jí na souhlas a za její pomocí jsem vyšla schody a konečně se dostala na čerstvý vzduch, který byl prvních dvacet sekund jako ostré žiletky. Jenže ten pohled na mého Dimitrije mě bolel mnohem víc, než bolest fyzická. Seděl na zemi, opíral se o auto a hlavu měl položenou v dlaních. Řekla jsem Albertě, že už to zvládnu sama a ona mě pustila. Pomalu jsem došla k mé lásce a položila mu ruku na jeho mohutné rameno. Vzlykal a nebyl schopný zvednout hlavu. Nechci být sprostá, ale já se kvůli němu tak namáhám, abych mu mohla aspoň položit ruku na rameno, a on si mě nevšímá.

"Tak já klidně odejdu," prohlásila jsem smutně a unaveně. Dimitrij se zarazil a za přesně třicet osm vteřin mě držel ve své náruči a líbal mě na rty, ale byla tu jedna nepříjemnost - mé místa, kde budou za chvíli modřiny.

"Miluji tě, Dimko, ale prosím pusť mě - bolí to," zašeptala jsem mezi polibky a on mě hned postavil opatrně na zem. Nechtěla jsem rušit tuhle romantickou chvilku, ale ta bolest byla opravdu nesnesitelná.

"Myslel jsem, že jsi mrtvá," promluvil a já se pokusila o úsměv, ale spíše to vypadalo jako nějaký škleb.

"Mě se jen tak nezbavíš. Vím, že jsem mrtvá být mohla, ale on minul. Nevím, kdo ho učil střílet, ale ten člověk musel být úplně mimo," oznámila jsem mu to a vydala se k autu. Otevřela jsem zadní dveře a všimla si vzlykající Lissy. Tohle fakt není normální! Já Rose Hathaway jsem se dožila, jak lidi brečí kvůli tomu, že si mysleli, že jsem mrtvá. Taková drzost!

"Lisso," zašeptala jsem a on se na mě podívala těma typickýma očima rodu Dragomir. Viděla jsem v nich tolik emocí… Strach. Bolest. Smutek. Láska. Štěstí… Tolik emocí se vystřídalo během jediné sekundy, že to snad ani nebylo možné.

"Ty žiješ," zachraptěla a já se musela usmát. Už jsem si zase připadala jako za starých časů, kdy já byla s Lissou na útěku a byla jsem to já, kdo ji musel uchránit. Vzpomněla jsem si na všechno, co jsme spolu prožily a ještě prožijeme.

"Lisso, pamatuj, že mě se jen tak nezbavíte," řekla jsem jí a políbila ji na čelo. Přesně tak, jak to dělávala ona, když jsem byla v úzkých. Ona se usmála a já si šla sednout na místo spolujezdce, abychom mohli vyjet zpátky na akademii. Cestou se bohužel budu muset stavit na ošetřovně, protože cítím, že bych to sama nezvládla a Lissu nechci a ani nebudu zatěžovat…

*O týden později*

Seděla jsem na pohovce a přemýšlela nad životem. Už uběhl týden od toho incidentu a já se cítila o tisíc procent lépe, protože Lissa nakonec nedala a bez mého vědomí mě uzdravila. Představte si, že to udělala, když jsem spala, a to jsem si myslela, že ona mě nikdy ničím nepřekvapí. Jenže to už je za námi a já se děsím, co je před námi, protože za hodinu má přijít otec s matkou a já se rozhodla, že jim povím, že jsem těhotná. Dimitrij mě sice ujistil, že mi bude podporou a uchrání mě před celým světem, ale taky jsem věděla, že mého otce a matku nic nezastaví.

"Rose, bude to v pořádku," promluvil, když si sedl vedle mě a vzal mou ruku do své. Začal mi dělat uklidňující kolečka, ale moc to nepomáhalo.

"Bojím se," zašeptala jsem a podívala se do jeho hlubokých a chápajících očí. Usmál se na mě tím úsměvem, který patřil jen mě, přitáhl si mě a spojil naše rty, které do sebe zapadaly jako kousky skládanky.

"Nemáš se čeho bát," ujistil mě. Kéž by! Vždyť v podstatě čekám pouze dítě, kterých se narodilo pouze pět. To nic přece není… Uklidňovala jsem se, ale zbytečně. Chtěla jsem znovu políbit Dimitrije, ale do pokoje vstoupily dvě osoby, které jsem čekala až za půl hodiny. Sakra!

"Mami, tati, jsem ráda, že jste tady." Já vím, že je to lež, ale co jsem měla říct? Mami, tati, chtěla jsem vám něco říct, ale rozmyslela jsem si to, proto můžete zase jet? To by asi neklaplo…

"Rose, co jsi nám chtěla říct?" zeptala se hned máma. Ta se teda s ničím nepáře! Myslela jsem si, že si sedneme, uvaříme si kávu a já jim to potom řeknu, ale máma mě zase překvapila.

"Víš… No… Chtěla jsem…" Sakra dýchej, Rose!

"Chtěla jsem vám říct, že budete prarodiči," dostala jsem ze sebe tak rychle, že jsem ani netušila, jestli to vůbec postřehli, proto jsem se na ně opatrně podívala. Táta vypadal docela v klidu, ale o mámě se to říct nedalo. Její obličej se začal zbarvovat snad do všech barev, které znám.

"Mami?" zeptala jsem se opatrně a ona se nadechla, že něco řekne, ale zase si to rozmyslela. Takhle jsme tam stáli asi deset minut, než se odhodlala promluvit.

"Ty jsi byla nevěrná?" zeptala se s hysterií v hlase a já si povzdechla. Podívala jsem se na tátu a ten pochopil. Tady vidíte, že se hodně zajímá o legendy a historii.

"Mami, nebyla jsem nikdy nevěrná… ona když je láska mezi dhampýry tak velká, že by ten druhý dokázal bez jediného zaváhání obětovat svůj vlastní život za život toho druhého, překážka zmizí, a to umožní mít děti. Jenže tohle se stalo jen šestkrát a my jsme ten šestý případ," vysvětlila jsem zkráceně a čekala na její reakci, Dimitrij mě objímal a tím mi dodával odvahu.

"Co mám s vámi dělat? Myslím, že nadávat vám je zbytečná." Slova, která vyšla z úst mámy - mě překvapila, ale mile mě překvapila. Myslela jsem, že bude vyvádět, ale ona to vzala v klidu. Usmála jsem se, vymanila se z náruče Dimitrije a šla je oba obejmout… Dokonalejší to snad být ani nemůže…



Nezapoměňte, že už jen 17. kapitola a Epilog do konce této povídky... ;) A v příští kapitole se posuneme o pět měsíců dopředu, tak asi víte, co vás čeká... ;)
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Jasmine16 Jasmine16 | 18. srpna 2012 v 14:47 | Reagovat

Náhodou se ti to povedlo, nevím co se ti na tom nelíbí:-) Škoda, že už jen dvě části, ale aspoň že bude Sweet revenge :-)

2 ladyench ladyench | E-mail | Web | 18. srpna 2012 v 14:52 | Reagovat

[1]: Tahle kapitola měla mít na začátku pouze deset kapitol, pak se to roztáhlo na aptnáct a nakonec bude 17 + prolog a epilog... ;) A ano Sweet revenge bude hned po ukončení The Vow a bude i ta povídka, jejíž název ještě nevím - nedá mi ten nápad spát... ;) a děkuji, že se ti líbí

3 i-love-dance i-love-dance | 19. srpna 2012 v 21:44 | Reagovat

hezký :)

4 lady Katysek lady Katysek | Web | 19. srpna 2012 v 22:46 | Reagovat

Jůůů.Parádní kapitola ! :)) Nějak rychle to uteklo ! :D

5 Denisa Denisa | E-mail | Web | 22. srpna 2012 v 12:39 | Reagovat

Ahoj!
Na mém blogu je kontrola Affs, tak se zapiš, please... Děkuju,Denisa!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
© 2012~2013, ladyench.blog.cz - Zákaz kopírování!