Příprava ke kompletní rekonstrukci, další kapitola VB již brzy...

Spisovatelská rychlosoutěž - soutěžní povídky

17. listopadu 2012 v 15:34 | Lady Ench |  Soutěže
Tak konečně se dozvíte, jaké povídky mi přišly na e-mail. Jelikož přišly tři, což byla podmínka, tak v tomto článku budete jak hlasovat, tak i číst... A nácštěvníkům radím, aby si udělali čas a vklidu si to přečetli a promysleli. Hlasuje se do 22. listopadu, takže pět dní - to musí stačit. ;)
PS: Povídky zůstaly v podobě, ve které mi přišly... ;)

První téma bylo na Podzimní romanci. Přišly mi dvě povídky a každá byla na jiné téma, takže se pusťme do toho...

1. povídka

První povídka je od Jenny, která sice nemá svůj blog, ale píše povídku, kterou vydává u Peggie
Jenny o sobě řekla: Jsem obyčejná 15-tiletá holka, která miluje knížky a hlavně Vampýrskou akademii.
Povídka je tedy na téma VA.

Osudový Halloweenský den



Mé jméno je Rosemarie Hathaway a jsem studentkou na akademii svatého Vladimíra spolu se svou nejlepší kamarádkou Lissou, která je z královské rodiny. Jen málo z nás to ví, ale máme spolu pouto, díky kterému slyším její myšlenky. A jak se to stalo? Při autonehodě jsem umřela, ona mě oživila, vstala jsem z mrtvých a od té doby to tahle je. A ptáte se, kdo jsou ti my? Pokud si myslíte, že lidé, velice se mýlíte. Kohokoli z nás kdybyste nazvali lidmi, buď by se vám vysmáli, nebo se naštvali a urvali vám hlavu. Buď první nebo druhá možnost. Žádná jiná totiž neexistuje.
Teď si myslíte, že jsme vrazi? Nemáte pravdu, možná jen částečně. O jednom druhu, kterého nepovažujeme za jednoho z nás. Jsou nám odporní. Ďáblové. Satani. Stvoření zla a smrti. Říkáme jim Strigojové. Upíři, kteří zabíjejí pro zábavu. Jsou jak narkomani, kteří ujíždí na drogách. Jenomže je drogy nezajímají. Jediné co milují je krev.
Přemýšlíte o tom, jestli jsem vážně řekla to slovo nebo si to jen vaše mysl představila? Musím vás zklamat. Řekla jsem ho. Upíři. Žijí ve stínech. Pasou se na vašich obavách a na vaší krvi. Ale ne všichni, jen ten druh, který jsem vám popsala. Ti by vás zabili a ani okem nemrkli. Existují ale také upíři, kteří se živí na krvi ale nezabíjí. Jak je to možné? Napijí se z člověka, jen tolik kolik potřebují a pak je nechají žít. Někteří lidé se nechávají kousnout dobrovolně, jim se říká dárci. Milují tu slast, když je upír kousne a vpustí do jejich těla endorfiny, které jim otupí bolest a tělu dopřeje pokušení a chtíč.
Těmto upírům se říká Moroji, kteří bývají z královských rodin. Jsou bohatí a hodně z nich si myslí, že jsou proto lepší než ostatní. Většinou to není pravda, ale pro Strigoje ano. Vyhledávají Morojskou krev, protože je pro ně nejsladší ze všech.
Někdo Moroje musí chránit, protože by se sami ubránit nedokázali. Těmto upírům se říká Dhapýři. Narodili se pro to, aby se naučili bojovat a položit za ně život. Jejich heslo zní "Oni mají přednost".
Myslíte si, že vám tu vykládám pohádky? Nebo jste uvěřili a teď se bojíte vyjít z domu? Přísahám, říkám vám pravdu. Ale ne proto, abyste se báli, ale díky tomu abyste pochopili náš svět a můj příběh.
Ale teď zazní ta hlavní otázka. Jsem někdo, kdo s tím nemá nic společného nebo jsem jedna z nich? Jsem stvůra temnot a musíte se mě bát, nebo jsem hodná? Zlá nejsem, ale hodná taky ne. Dobře, pokud si mám vybrat tak hodná, ale jen v určitých mezích. Jsem drzá, ukecaná, provokativní a podle kluků i sexy holka. Ale kdo jsem, neboli co? To jsem vám ještě neřekla. Vykonávám tu nejhorší práci ze všech. Chráním Moroje. Už jste na to přišli? Ano, jsem Dhapýrka.
Právě jsme šli s Lissou do ředitelny, protože si nás naše ředitelka zavolala. Nevěděla jsem, proč nás chce vidět, ale díky tomu že mě nemá zrovna v oblibě, nebude to nic dobrého.
Lissa zaklepala na její dveře, vstoupila a já šla těsně za ní, abych ji mohla ochránit, kdyby ji hrozilo nějaké nebezpečí. Jasně, v ředitelně asi těžko, ale kdo ví, co se může stát.
Posadili jsme se do křesel před jejím stolem a čekali, co se bude dít.
"Půjdu rovnou k věci. Slečna Hathaway ještě není plnoletá a tím i není oficiální strážkyní vás Lisso. A protože v poslední době jsou časté útoky na Moroje, sama královna poslala jednoho z nejlepších strážců, aby vás ochránil do té doby než se Rosemarie stane plnohodnotnou strážkyní."
Málem jsem otevřela pusu dokořán. "Cože? Já ji přece dokážu ochránit!"
"Nebuďte drzá. To my víme, ale nesmíme nic ponechat náhodě, a jak jsem řekla, ještě nejste plnoletá."
Najednou se za našimi zády ozvalo zaklepání a někdo vstoupil dovnitř. Byla jsem tak naštvaná, že jsem se ani neotočila.
Ředitelka se na dotyčnou osobu usmála a otočila se k Lisse. "Představuji vám vašeho nového strážce Dimimtrie Belikova."
Otočila jsem se, abych si mohla prohlédnout toho, kdo mě má nahradit a málem otevřela pusu dokořán. Byl nádherný, vysoký, sexy a všechny božské věci, které mě na klucích přitahovaly, byly dány do jedné osoby. Naše pohledy se střetly a v jeho očích jsem spatřila zalíbení.
Otočil se na Lissu.
"Těší mě, princezno." Poté se otočil znovu na mě. " I vás budoucí strážkyně Rosemarie Hathaway." Jak zná moje jméno? No, zřejmě si přečetl Lissin spis a tam se o mě dočetl. Moje myšlenky se mi v hlavě splašily.
Probrala jsem se z tranzu, lehce přikývla a otočila se na Lissu.
"Pojď, musíme se připravit na tu Podzimní Halloweenskou párty."
Rozloučili jsme se s ředitelkou a strážcem Belikovem a odešli do našeho pokoje. Jeho služba měla začít až od dalšího dne, díky tomu že Lissa přemluvila ředitelku, že na dnešní párty ji ještě dokážu ohlídat sama.
Za hodinu jsme byli obě připravené.
Lissa šla za kočku. Ano správně, tu co chytá myši. Na hlavě mezi svými blond vlasy měla čelenku s černými oušky. A na sobě měla úzké černé šaty s výstřihem, na kterých vzadu byl ocásek. Samozřejmě nesměla také chybět ani škraboška stejné barvy. Vypadala úžasně.
Já jsem si z téhle párty spíše udělala srandu. Víte, jak vypadá Drákula? Tak já jsem byla za Drákulí ženu. Vím, že to zní divně, ale kostým to byl úžasný. Měla jsem také černé šaty zhruba do čtvrt stehen s výstřihem skoro až k pupíku a střevíčky na vysokém podpatku stejné barvy. Milovala jsem totiž pozornost a tohle oblečení ji přímo vyžadovalo. Přes sebe jsem přehodila černý plášť, který byl vespod červené barvy a na očích jsem měla velmi podobnou škrabošku jako Lissa. Své vlasy jsem si natočila do vlnek, které mi splývaly po zádech.
Musela jsem uznat, že jsme vypadaly sexy.
Když jsme přišli do sálu, kde se párty konala, vše žilo v plném proudu. Vyzdobili to tam skvěle. Všude netopýry, pavučiny a mnoho podobných věcí.
Lissa se někam vytratila a já si šla rovnou nalít do kelímku pití, které jsem vypila na jeden doušek. Dnes toho na mě bylo vážně moc. Potřebovala jsem se opít.
Když jsem si chytala nalít další, něčí ruka mě zastavila.
"Neměla bys tolik pít, večírek teprve začíná." Zastavil mě líbezný hlas. Vzhlédla jsem a spatřila muže, který měl podobné oblečení jako já. Byl za Drákulu.
Jak jen je to možné? Ptala jsem se sama sebe v duchu.
"Pěkný kostým." Okomentovala jsem. On se usmál nejhezčím úsměvem, jaký jsem kdy viděla. "To tvůj taky." A sklouzl po mě pohledem, až jsem se zachvěla.
Pořádně jsem si ho prohlédla. Měl krásnou postavu a ruský přízvuk. Připadal mi povědomý. "Neznáme se odněkud?" Zeptala jsem se.
"Možná." Prohodil s lehkým, tajemným úsměvem.
Hrála pomalá hudba. Vzal mou ruku do dlaně a zeptal se: "Smím prosit?" Přikývla jsem a on mě odvedl na taneční parket.
Najednou písnička dohrála a rozezněla se píseň Runnin od Adama Lamberta. Moje oblíbená.
Chvíli jsme tančili jen tak vedle sebe. Udělala jsem otočku a začala tančit k němu zády, protože už jsem nemohla vydržet jeho pronikavý pohled. Lehce jsem si zpívala, když jsem najednou ucítila jeho ruce na svých bocích. Jen jsem se usmála a nepřestávala tancovat a pohybovat zadečkem a boky.
Nerada se chlubím, ale byla jsem dost dobrá tanečnice a milovala jsem párty. Už se mi jednou stalo, že jsem se na jedné z nich opila tak, že jsem celý večer tančila u tyče. Samozřejmě bez svlékání. Na další den jsem měla pořádnou kocovinu. Jen co si na to vzpomenu, už mě bolí hlava.
Přemístila jsem svou mysl zase do přítomnosti, která se mi hodně líbila.
Ani jsem nevěděla, jak se ten muž za mnou jmenuje, kdo to je, či něco o něm, ale bylo mi to momentálně jedno. Nejdůležitější v tomto momentě jsem byla já, on, my a náš tanec. Přitáhl si mě za boky k sobě a přitiskl svou hruď na mé záda, až jsem cítila jeho stejně divoký tep jako můj.
Pak si mě zničehonic otočil tváří k tvář. Pomalu se ke mně sklonil. Jen jsem čekala a přitom se mu dívala do pronikavých očí. Přitiskl své ústa na mé a políbil mě. Já mu polibek s neskrývanou touhou oplácela. Omotala jsem mu své ruce kolem jeho krku a přitáhla jsem si ho blíž, zatímco on mě pořád držel za boky.
Lekce jsme se odtáhla. Byla jsem zvědavá a už nechtěla nic skrývat. Sejmula jsem svou škrabošku z tváře a pohlédla na něj. Nevypadal vůbec překvapeně, což bylo divné. Jako by na mé myšlenky odpověděl. "Poznal bych tě kdekoli." Pořád zvědavá jsem se natáhla a sejmula i jeho masku.
Můj překvapený výraz ho zřejmě pobavil a usmál se.
"Dimitriji?" Zeptala jsem se, pořád nevěřící že je to on. Znovu se ke mně naklonil a přejel svými rty přes mé. Poté se odtáhl a opřel si své čelo o mé.
Tenhle okamžik bych nezapomněla konce života.
Krásná noc, krásný okamžik uprostřed parketu plném lidí a přesto jsme si připadali, jako bychom tam byli sami dva, tančící při mojí oblíbené písni.
V tento moment se mi kompletně změnil život.
Už mi nezáleží jen na Lisse.
Jediným polibkem si mé srdce přisvojil někdo jiný.
Muž, který se na mě právě usmíval. On. Dimitrij Belikov.

2. povídka

Druhá povídka mi přišla od Kláry(klara).
Autorka povídky o sobě nic nenapsala, takže nevím, jestli má nebo nemá blog, každopádně to nevadí...

Tahle povídka navazuje na Pravou krev(True Blood), ale v knížní podobě.
Autorka napsala: (moje povídka navazuje na děj Pravé krve, kdy byl spáchán atentát na upíry a Quinn je mezi pohřešovanými)

Znovushledání

"Ahoj Same." řekla jsem svému zaměstnavateli, když jsem si stoupla k barovému pultu a čekala, než mi Sam naplní tác pitím, které jsem měla roznést. "Ahoj Sookie, jak se máš?" "Celkem dobře a ty?" "Taky." řekl a dal mi na tác láhev s Pravou krví pro mého bývalého přítele. Jak jste jistě pochopili, jedná se o upíra Billa Comptna. Vzala jsem si plný tác a šla roznést všechno to pití. Když jsem se zastavila u Billa, řekl: "Sook, jak jsi mě prosila, abych se podíval po lese, že máš pocit, že tě někdo sleduje, tak jsi měla pravdu. Zachytil jsem stopu nějakého měňavce. Řekl bych, že se jedná o tygra nebo lva." Jakmile to vyslovil, ztuhla jsem. Že by to byl... ne to není možné, Quinn se už přes půl roku pohřešuje a všichni mi říkají, ať se smířím i s tou nejhorší možností, ale teď je šance, že žije.
"Sookie? Jsi v pořádku?" Vytrhl mě ze zamyšlení Billův starostlivý hlas. "A...ano, díky za zprávu, ale musím už jít." Řekla jsem a šla zpět k baru. Tou zprávou jsem byla tak překvapená, že jsem se přestala soustředit na svou mozkovou bariéru a ta se zhroutila. Okamžitě mě zaplavila vlna vtíravých myšlenek našich přiopilých hostů. Většina z nich byly nechutné, ale už jsem si zvykla. Rychle jsem se vzpamatovala a obnovila bariéry. Zase ten krásný relativní klid.
"Jsi v pohodě? Vypadáš, jako bys právě viděla ducha." Zeptal se Sam, který neměl co dělat a oprašoval láhve alkoholu za barem. "Jsem jen unavená a bolí mě hlava." "Tak si jdi domů lehnout, za tři hodiny se bude zavírat a moc lidí tu ani není, my to tady zvládneme." Přidala se k Samovi Arlene. "Fajn." Usmála jsem se a zamířila do
Samovy kanceláře. Tam jsem si sundala zástěru, oblékla si bundu, vzala svou tašku a zadním vchodem pro zaměstnance vyšla na parkoviště. Nasedla jsem do svého auta a rozjela se domů.
Vystoupila jsem a rozběhla se do lesa. Vím byla to šílenost, když se tu potlouká tolik upírů a bytostí dvojí podstaty, ale musela jsem zjistit, jestli to je pravda nebo jsem totálně na hlavu. Přece by o sobě dal vědět.
Běžela jsem dokud jsem mohla prokličkovala jsem mezi stromy a ocitla se na mýtině. Nic. V lese jsem strávila věčnost. Prošla jsem ho celý, ale nic a nikoho jsem nenašla. Vrátila jsem se na mýtinu a sedla si na zem. Byl už podzim a půda byla studená. Přitáhla jsem si víc k sobě bundu a asi usnula.
Probudili mě nějaké kroky na staré podlaze v mé ložnici. Počkat, říkala jsem v mé ložnici? Otevřela jsem jedno oko a zjistila jsem, že ležím ve své posteli zachmlaná v peřině, že mi vykukoval jen obličej, ale jak jsem se sem dostala a co ty kroky? Že by Bill, ne, vždyť je den. Otevřela jsem i druhé oko a rozhlédla se po místnosti. Nikde nikdo. Vstala jsem a všimla si, že mám na sobě pořád včerejší oblečení.
Proběhla jsem celý dům ale nikde nikdo. Šla jsem tedy do kuchyně. Překvapila mě rudá růže, která ležela na
jídelním stole. Přišla jsem blíž a všimla si složeného papíru. Rozložila jsem ho a začala jsem číst:

Sookie, tohle už nedělej, vyděsila jsi mě, když jsem tě našel v lese. Naštěstí jsi jen spala, ale i tak, vždyť se tu
skrývá plno nebezpečí.


Četla jsem to pořád dokola, nemohla jsem tomu uvěřit. Ten krátký vzkaz byl napsán jeho nezměnitelným rozmáchlým písmem. Quinnovým písmem. Udělala jsem to co v noci. Popadla jsem bundu a vyběhla jsem ven.
Ještě jsem zahlédla mizející stín v lese. Rozběhla jsem se za ním.
Doběhla jsem až na mýtinu a rozhlédla se. Nikde nic. "Asi se mi to jen zdálo." Zamumlala jsem. "Ne, nezdálo." Ozvalo se za mnou. Otočila jsem se a všimla si postavy mezi stromy na druhém konci mýtiny. "Kdo je tam?" Zeptala jsem se a popošla blíž. Vystoupil ze stínu a v tu chvíli jsem ho poznala. "To není možné, konečně." Zašeptala jsem. "Quinne." Rozběhla jsem se k němu a skončila v jeho náruči. "Sookie." Zamumlal mi do vlasů. "Kde jsi byl takovou dobu a proč ses neozval? Chyběl jsi mi." Odtáhla jsem se od něj, abych se mu podívala do očí. "Ani nevíš jak ty mně. Promiň, to ty milovníci slunce, nebo jak si říkají. No to je jedno. Unesli mě za to, že pomáhám upírům a chtěli mě jako "normálního" člověka předělat na jednoho z nich. Když tam před týdnem dotáhli nějakého upíra, že ho nechají upálit na slunci, pomohli jsme si navzájem utéct. Vím, že se na mě nejspíš zlobíš, ale..." Nenechala jsem ho domluvit a přitiskla své rty na ty jeho. Po chvíli jsme se od sebe odtrhli a já jsem řekla: "Nezlobím se na tebe." "Miluju tě Sook." Znovu mě políbil. "Já tebe taky." Vzali jsme se za ruce a společně jsme se vrátili ke mě domů.

A druhé téma: Podzimní strašení. Této kategorie se zůčastnila pouze jedna autorka...

3. povídka

Třetí povídka mi přišla od Peggie, její blog je ZDE
Peggie o sobě napsala: Něco o mě? Vždyť mě znáš, Peggie, co píše pozdě povídky :D

Povídka je na téma VA. A jelikož jsem jí neodpověděla na dotaz, tak přiděluji univerzální název...

Podzimní strašení, horor


Kráčela jsem sama po liduprázdné ulici. Kolem mě šustilo spadané listí, které rozfoukával studený vítr. I když byl teprve konec říjnu, cítila jsem, že mrznu. Samozřejmě, do sibiřské vesničky Baji přicházela zima dřív než do Pensylvánie. Tady byl sníh v říjnu naprosto normální, takže tento podzim se dal ještě považovat za poměrně teplý.
Maličko mě mrzelo, že nebudu v Americe na Halloween. Mrzelo mě, že nebudu vyřezávat dýni a ani se nezůčastním žádné halloweenské party. Dimitrije ale ztráta jeho babičky Jevy stále ještě hodně bolela, takže jsme vyráželi na Sibiř, připomenout si zemřelé.
Nemohla jsem uvěřit, že už jsou to dva roky, co jsme tu byli naposledy. Tehdy jsme tu jeli kvůli Jevině pohřbu. Když si vzpomenu na toho zarmouceného, strhaného Dimitrije, bolí mě srdce ještě teď. On vždy tvrdil, že Jeva stářím nezemře. Možná vypadala jako věchýtek, ale byla houževnatá a energická. Jenže... nikdo nežije věčně.
Jelikož jsme přijeli dnes odpoledne, večer se konala večeře na uvítanou. Olena, Dimitrijova máma, a její dcery toho pro nás spoustu navařili. Večeře byla báječná. Jenže pak se začalo vzpomínat na Jevu a... I když jsem věděla, že Belikovovi mě už dávno přijali za vlastní, nechala jsem je radši osamotě.
Procházela jsem se ulicemi Baji a kochala se tím, co doma nemám. Nikde nehořela žádná svíčka v dýni ani nic podobného. Halloween možná pronikl do Evropy, ale sem ne. Tady se slavily staré tradice.
Najednou jsem si všimla, že je nakonci ulice nějaká záře. Se zájmem jsem zrychlila krok a došla k tepané železné bráně, podobné té na Akademii svatého Vladimíra, až na to, že tato působila ještě chladněji. Samozdřejmě, když vedla na hřbitov.
Za branou hořeli desítky svíček. To způsobovalo tu záři. Každý náhrobek osvětlovalo několik plamenů. Opřela jsem si ruce o studený kov. Hřbitovi mě vždycky tak trochu děsily, asi jako každého, ale tohle mělo své kouzlo.
Neodolala jsem a vzala za kliku. Šlo to těžce, stará brána byla celá rozvrzaná, ale nakonec se mi to povedlo. Přešla sem z chodníku na vlhkou trávu a zamířila k náhrobkům. Procházela jsem každou uličku a četla si každé jméno. Většina nápisů byla v azbuce, angličtina se tu vyskytovala málo. Všimla jsem si, že několik náhrobků už je tu třeba dvě stě let. Některá jména už ani pořádně nešla přečíst pod nánosem špíny. Taky mě upoutal jeden symbol, který jsem viděla na více hrobech. Připomínalo mi to mé molnijské značky za zabití Strigojů. Došlo mi, že tihle mrtví nejspíš kdysi dělali strážce.
Vždy, když jsem viděla nějaké známé jméno, přečetla jsem si náhrobek podrobněji. Například nějaký Dimitrij Solovyov. Žil někdy v první půlce devatenáctého století. A taky dělal strážce.
Prohlížela jsem si další a další hroby. Smirnova, Popov, Gulubev, Bogdanova, Hatha - cože?! S maličkým šokem jsem se zastavila u jednoho náhrobku, kde stálo Amelia Hathawayová. Nemohla jsem tomu uvěřit. Stála jsem snad u hrobu mojí... prababičky? Pra-prababičky? Podívala jsem se na letopočet a začala počítat. Mámě je skoro čtyřicet, babička umřela asi v šedesáti... Došla jsem k závěru, že tohle může být moje prababička. U jejího jména byl taky znak strážců.
Všimla jsem si, že u hrobu nehoří žádná svíce. Chtěla jsem to napravit, ale já u sebe žádnou neměla. Rozhlédla jsem se kolem sebe, jestli tu někdo není. Nikoho jsem neviděla. Přešla jsem tedy aspoň blíž k náhrobku a růkávem z něj otřela prach a špínu.
Usoudila jsem, že voda v mých teniskách už se nedá vydržet a zamířila k východu. Dimitrij už mě určitě hledá, napadlo mě. Zastrčila jsem si prokřehlé prsty hluboko do kapes a rychlím krokem se vydala k bráně.
Už jsem byla skoro u východu, když jsem si všimla nějaké stařenky rozsvěcující svíčku u jednoho z hrobů. Můj původní nápad znovu ožil. Otočila jsem se a zamířila k ní. Viděla jsem, jak se stará osůbka narovnala, sepjala ruce a začala se modlit. Jo, tahle paní umí určitě anglicky, pomyslela jsem si ironicky, ale nevzdala jsem to.
"Ehm... promiňte..." oslovila jsem ji.
Žádná reakce. Nejspíš mě neslyšela. Znovu jsem zakašlala.
"Pardon, ehm..."
Stařenka se na mě pomalu otočila. Na staré tváři bylo mnoho vrásek, rty se jí chvěli, oči měla propadlé. Málem jsem se divila, že ji neodfoukne vítr.
A pak na mě vyvalila oči, jako bych byla duch. Vydala nějaký zvuk, pak zvedla ruku a ukázala na mě.
"Ty! Ty potselovali Teni!" prohlásila rusky.
"Promiňte, já vám..."
"Oni naytí! Oni naytí ty! Oni i beret vas!!"
"Nerozu..."
"Oni naytí ty!!" zvolala znovu a ukazovala kamsi do mlhy.
Stařenčin křik se mi zamlouval čím dál míň. Rozhodla jsem se, že se přece jen na tu svíčku vykašlu, vždyť sem můžu zajít zítra.
"Pardon, já půjdu. Dobrý ve..." Už jsem se otočila k odchodu, když mě stařenka chytila za předloktí. Překvapilo mě, kolik má síly.
"Net! Oni zhdatʹ!!" Ukazovala na tu mlhu, co se k nám stále blížila.
"Tohle je divný," prohlásila jsem. "Pusťte mě, já už mus..."
"Net, net!! Oni zhdatʹ!"
Vykašlala jsem se na zdvořilé chování, stařence se vyškubla a skoro v běhu zamířila k bráně. Ani jednou jsem se neohlédla, neměla jsem zájem vidět ani slyšet, co stařenka dělá. Hlavně jsem chtěla pryč.
Už jsem byla asi dvě ulice od hřbitova, když mi v mokré tenisce podjela noha. Kotník se mi ohnul do nezdravého úhlu a celým tělem mi projela nesnesitelná bolest. S výkřikem jsem se sesula na zem a chytila se za poraněnou nohu. Chvíli jsem kromě bolesti nevnímala vůbec nic. Pak jsem uslyšela z velké dálky hlas.
"Rose!"
Po hlase jsem poznala Dimitrije. Cítila jsem jak mě vzal do náruče a někam odnášel. Pak jsem nejspíš ztratila vědomí.
Probrala jsem se na pohovce v obývacím pokoji Belikovových. Kolem mě stála celá rodina. Dimitrij mi seděl u hlavy a držel mě za ruku. Když si všiml, že jsem pootevřela oči, vydechl úlevou.
"Rose, konečně!"
Když si moje oči zvykly na světlo, pohlédla jsem mu do očí.
"Co se stalo? Jak dlouho jsem byla..."
"Něco přes deset hodin," odvětil. "Rose, co se ti stalo?"
"Vymknula jsem si kotník," prohlásila jsem ironickým tónem. Při vzpomínce na zraněnou nohu jsem pohlédla na druhou stranu pohovky. Dimitrijova sestra Viktorie mi na kotníku, který byl skoro dvakrát větší než normálně, přidržovala sáček s ledem.
Dimitrij jen pozvedl obočí.
"Byla jsem na hřbitově," vysvětlila jsem.
"Cože? Proč?" zeptala se Olena.
"Viděla jsem všechny ty svíčky a nějak jsem neodolala..." Díky tomu, co se mi stalo už na hřbitov asi nikdy nepůjdu.
"Stalo se ti tam snad něco? Když jsem tě uviděl, běžela jsi jako o život," divil se Dimitrij.
"Jo, ehm... když jsem odcházela, trošku jsem se lekla jedné starší paní," řekla jsem vyhýbavě, protože se mi to moc nechtělo rozebírat. Pohlédla jsem Dimitrijovi přímo do očí. Pochopil.
"Mohli by jste nás nechat osamotě, prosím?" otočil se na svou rodinu.
Všichni se zvedli, usmáli se na mě a odešli. Dimitrij na mě tázavě pohlédl.
"Ta stařenka..." začala jsem. "Byla nějaká divná. Pořád něco opakovala v ruštině... nerozuměla jsem jí. A taky tam byla nějaká divná mlha."
"Nevíš aspoň zhruba, co ta žena říkala?" zeptal se.
Zamračila jsem se a snažila si vzpomenout. "Pořád ukazovala na mě. A pak taky na tu mlhu. A říkala něco jako..." Pokusila jsem se napodobit, co říkala. "Víš, co to znamená?" zeptala jsem se nakonec Dimitrije.
"No, "oni naytí ty" znamená "oni si tě najdou". A "Oni zhdatʹ" znamená "oni přicházejí"," vysvětlil. Pohlédl mi do očí. "Co myslíš, že tím myslela?"
"To nevím..." odpověděla jsem zamyšleně.
"Za pár hodin by měla dorazit Oksana. Byla s Markem mimo Baju, ale za chvíli se vrátí. Možná nám k tomu něco řekne. A taky ti vyléčí ten kotník."
Oksana byla jedna z uživatelek éteru, které jsem znala. Byla to milá, mladá Morojka, která vždy ráda pomohla. Byla jsem ráda, že ji znovu uvidím.
"Ahoj Rose!" pozdravila mě.
"Oksano! Ráda tě vidím," usmála jsem se na ni.
"Co jsi to zase dělala?" zeptala se se smíchem a přiložila mi ruce na kotník. Ucítila jsem něco jako šimrání. Když Oksana kotník pustila, už mě nebolel. Léčení patřilo k jedné ze schopností uživatelů éteru.
"Děkuju," řekla jsem.
"Není za co," odvětila Oksana.
Do místnosti vstoupil Dimitrij s Markem, Oksaniným manželem. Mark je stínem políbený jako já. Oksana ho zachránila, když umíral v boji.
"Rose, říkala si Oksaně o té ženě?" zeptal se mě Dimtrij a posadil se do křesla.
"Ani nemusela," prohlásila Oksana. K dalším jejím schopnostem patřilo čtení myšlenek. To mě trochu štvalo. "Dělá ti starosti, co říkala ta paní. Hm... Říkala "Ty jsi políbena stínem. Oni tě najdou... a vezmou si tě. Přicházejí." " Otevřela oči. "Myslíš si, že tím myslela duchy?"
"Napadlo mě to," přikývla jsem a silou vůle jsem se snažila nepodívat se, jak se tváří Dimitrij. "Ale Lissa přece v poslední době nijak zvlášť éter nepoužívala!" V minulosti mě duchové a temnota tížily kvůli tomu, že jsem stínem políbená a taky kvůli Lissinému nadměrnému používání éteru.
"Nemusí to způsobovat jen Lissa. Může to spouštět cokoliv," prohlásila Oksana. "Už to, že si stínem políbená se příčí přírodě."
"Ale co máme dělat?" zeptal se Dimitrij. "Když je Rose blízko Lissy, tak ji proti tomu Lissa chrání, ale teď..."
Zbytek věty jsem už neslyšela, protože jsem ho uviděla. Masona. Stál tam u stěny obýváku a zíral na mě bledýma očima.
Mason byl můj bývalý spolužák z akademie. Byl zabitý Strigoji před několika lety.
"Co to-?" vykřikla jsem, ale on promluvil.
"Ty sem nepatříš," řekl jen.
"Rose?! Rose! Co se děje?" nechápal Dimitrij, ale já ho neposlouchala.
"Proč mi to děláte?!! Já vás nechci vidět!" křičela jsem na Masona.
"Ty sem nepatříš."
Začali se objevovat další a další duchové, až jich byla plná místnost. Myslela jsem, že se mi rozskočí hlava bolestí. Vedle Masona stála královna Taťána. Hleděla na stejně jako Mason a říkala to samé, co on.
"Ty sem nepatříš."
"Vypadněte, běžte pryč!" zakřičela jsem z posledních sil a znovu omdlela.


Slyšela jsem hlasy. Jen mluvili. Nemohla jsem moc rozeznat, komu patří, jen jsem je slyšela.
"Jak dlouho to ještě bude trvat?"
"To nevím," řekla nějaká žena. "Může to trvat dlouho než se probere."
"Ty jsi je viděla taky?"
"Ano. Bylo jich tu spoustu, nedivím se, že omdlela."
"A víš už, čím to je?"
"Četla jsem jí myšlenky a... myslím, že jsem na to přišla."
Silou vůle jsem se donutila otevřít oči. Tentokrát mi seděla u hlavy Oksana a měla ruku položenou na mém čele. Když viděla, že jsem se probrala, usmála se na mě.
"Rose, už jsi vzhůru!"
Dimitrij ke mě rychle přešel a chytil mě za ruku. "Rozo, tohle mi už nedělej," prohlásil a vypadal, že se mu dost ulevilo.
Mě ale nic nezajímalo víc, než to, proč se tohle děje. Oksana byla ale rychlejší.
"Já vím, chceš slyšet pravdu," přikývla. "Myslím, že vím, proč se to stalo."
"Ano?"
"Četla jsem tvé myšlenky a viděla jsem, že jsi našla hrob své prababičky..."
"Takže to doopravdy byla moje-"
"Ano, byla to tvoje prababička. Amelia Hathawayová, umřela před mnoha lety. Ale tohle není ten problém. Když jsi odcházela, setřela si z toho hrobu prach."
Ano," přisvědčila jsem, ale nechápala jsem, kam tím míří.
Oksana se nadechla. "Tím, že jsi ten náhrobek setřela rukou, se k tobě dostalo něco jako kouzlo..."
"Cože?"
"V té době bylo ve zvyku používat Morojskou magii na hroby. Lidé věřili, že tím mrtvého ochrání. Samozdřejmě to byla hloupost, ale... Ukázalo se, že Amelia byla stínem políbená tak jako ty. Proto, když zemřela, uživatel nebo uživatelka éteru, která z ní stínem políbenou udělala, pokryla hrob nějakým kouzlem. Nevím přesně, co to bylo za kouzlo, jen vím, že to u tebe spustilo něco jako alarm. Začala jsi znovu vídat duchy a tak."
Chvíli mi trvalo než jsem to pochopila. "Tak to je síla," pronesla jsem. "Takže... moje prababička byla taky stínem políbená?"
Oksana přikývla.
"Ale já stále nechápu, jakou roli v tom sehrála ta žena," řekl Dimitrij.
Oksana se usmála. "Ehm... ta žena byla Amelia Hathawayová. Respektive její duch."
Na to už jsem neměla co říct...


O týden později jsme už seděli s Dimitrijem v letadle a letěli zpět ke dvoru. Hlavu jsem měla opřenou o jeho rameno a přemýšlela nad tím, co se v Baje stalo. Oksana nakonec to kouzlo vyřešila tak, že do mého Nazaru, přívěsku od mého otce, který nosím stále na krku, ukryla své kouzlo. To mělo utlumit a později úplně zničit kouzlo z Ameliiného hrobu. Až se vrátím ke dvoru, Lissa Oksanino kouzlo posílí a to v Nazaru už zůstane napořád. Bude mě to chránit,
kdybych chtěla někdy příště oprašovat náhrobky.
Zasmála jsem se.
"Co je?" nechápal Dimitrij.
"Jen mě tak napadlo, jestli moje návštěva Baji někdy doopravdy zůstane jenom návštěvou..."


***
Tak jste si přečetli tři soutěžní povídky a jak hlasovat? Jednoduše... Pod článkem máte anketu, kde stačí jen kliknout na jméno té, od které se vám povídka líbila nejvíce. Můžete napsat i nějaký komentář...
A jak se budou sčítat hlasy?
Já mohu udělit 50 bodů...
Kdo bude v anketě první, tak získává dalších 10 bodů navíc.
Druhý dostává 9.
A třetí 8.

Takže maximální počet je 60 a mé bodování se dozvíte až 23. listopadu... ;)
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 zelvicka7 zelvicka7 | E-mail | Web | 17. listopadu 2012 v 17:08 | Reagovat

PEGGIE :-)

2 Denisa Denisa | Web | 17. listopadu 2012 v 17:18 | Reagovat

Peggie :)
Mrkni se na mailík LadyEnch, díky.

3 klara klara | Web | 18. listopadu 2012 v 13:51 | Reagovat

promin, že jsem o sobě nic nenapsala, ale jo blog mám :-)

4 klara klara | Web | 18. listopadu 2012 v 13:56 | Reagovat

promin, že jsem o sobě nic nenapsala, ale byla jsem na pc jen na rychlo a jinak blog mám :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
© 2012~2013, ladyench.blog.cz - Zákaz kopírování!