Příprava ke kompletní rekonstrukci, další kapitola VB již brzy...

Vampire Blood - kapitola třetí

19. ledna 2013 v 18:39 | Lady Ench |  Vampire blood
Včera jsem něco slíbila, tak dneska slib dodržuji... Minulá kapitola končila tím, že někdo klepal na dveře a zklamu vás - Dimitrij to prozatím není, protože příběh musí být složitější, a proto jsem si vypůjčila postavy a jména z jednoho seriálu... Snad příjemné čtení vám přeje Lady Ench


Otevřela jsem dveře a málem utrpěla srdeční infarkt, pokut bych byla ovšem člověk s bijícím srdcem. Naproti mě stál muž, tedy upír s havraními vlasy, které měl rozcuchané, jakoby teď vstal. Tvářil se tím šibalským úsměvem a já najednou nevěděla, co mám říct. Před očima se mi mihlo pár vzpomínek, které byly zahnány do koutku mysli. Jenže teď mě ovládal vztek. Vztek, který byl oprávněný. Tolik let, století o sobě nedal vědět a já myslela, že zemřel jako ostatní.

"Takže je pravda, že má milovaná sestřička přišla na akademii," promluvil a mně uniklo zavrčení. Na nic jsem nečekala a vtáhla ho dovnitř, při čemž jsem nezapomněla zavřít dveře.

"Kde jsi sakra byl?!" zakřičela jsem na svého povedeného bratra, o kterém jsem si myslela, že je dávno po smrti a on si teď nakráčí za mnou a myslí si, že všechno bude v pohodě.

"Ale no tak… Klídek, Rosie." Snažil se mě uklidnit, ale to se mu jaksi nedařilo.

"Nehlásil ses nejvyšší Původní, Damone. Neozval ses ani mně! Jedno debilní tisíciletí jsem myslela, že jsi mrtev! Byl to problém se zajet podívat na Mazurburg?!" křičela jsem a on tam jen stál. Jeho pohled zmizel a nahradil ho ztrápený a smutný. Byl sice mladší, ale vždy měl potřebu mě chránit. Damon byl něco jako já. Toužící po krvi, sexu a po zábavě. Když si jen vzpomenu, kolikrát jsme skončili v posteli - musím se usmát. Ale on mi to všechno vzal. Jedno tisíciletí jsem si neužívala, ale trpěla.

"Rosie, nevím, kdo je nejvyšší Původní a navíc jsem si myslel, že jsi mrtvá," promluvil a já si odfrkla. Uměl se vymlouvat a možná to opravdu nevěděl. Ale to ho nezajímal naše sídlo?

"Řekni mi, kde jsi byl a popravdě," řekla jsem o něco klidněji. Nechci totiž přilákat zbytečnou pozornost. Nevím, jak bych vysvětlovala tuhle situaci, i když ono by stačilo použít moc.

"Rosie, nemusím ti to říkat," oznámil mi a já zavrčela.

"Mýlíš se, Damone. Musíš, protože jsem nejstarší!" vykřikla jsem a on se zarazil. Sledoval mě jako svatý obrázek. Sledoval mě tím pohledem, který naznačoval jedinou možnou věc. Milovala jsem ho jako bratra a skvělého milence. Sice nám to otec rozmlouval, ale my se nedali. Spalovala nás vášeň a touha po tom druhém a tomu nikdo nedokázal zabránit.

"Rosemarie," zašeptal Damon, ale já na nic nečekala a spojila naše rty v jeden dlouhý polibek. Po tolika letech zase cítit jeho vůni, jeho jazyk, rty… Bylo to něco úžasného.

"Damone," zašeptala jsem pro změnu já, když mi sundal tričko a podprsenku. Měl mnohem méně práce než tehdy. Tehdy byly různé spodničky, korzety… Byla to sice skvělá doba, ale co se módy a pohodlnosti týče, byl to horor.

"Rosie, copak ty to nechceš?" zeptal se mě, když mě políbil na krk a mně unikl vzdech. Chtěla jsem to a moc, ale copak to jde tady? Můžeme něco rozbít nebo se klidně i prozradit.

"Damone, nemůžeme… Ach!" Damon věděl, jak na mě, což se mi vůbec nelíbilo. Leželi jsme na posteli a on si dál hrál s mým tělem, jako bych byla hadrová panenka. Sundal mi i džíny a poslední kousek mého spodního prádla, což nebylo moc fér, když on měl ještě všechno oblečení na sobě, proto jsem nás přetočila a převzala nadvládu nad ním. Jen se uchechtl, protože si myslel, že to bude rychlé, ale já ho budu mučit. Pomalinku - každý kousíček jeho těla mám v plánu políbit…

Rozepla jsem mu první knoflíček na jeho černé košili a políbila ho tam, tak jsem postupovala až do doby, než jsem měla všechny knoflíčky rozepnuté a košile ležela ve vzdáleném rohu místnosti.

"Rosie, prosím." A teď jsem ho měla tam, kde jsem ho chtít měla. Prosil… Prosil mě, abych ho zbavila toho utrpení, ale to se chlapeček mýlí a pořádně.

"Damone, nekaž mi to," zašeptala jsem s úsměvem a nechala špičáky, aby se vysunuly. Už dlouho jsme si navzájem nepili krev a myslím, že je čas to napravit. Vím o sobě moc dobře, že jsem prolhaná a perverzní mrcha, takže tohle je to nejmenší zlo, co teď dělám…

Damon zavzdychal a já se přesunula zpátky k jeho obličeji, kde jsem opět spojila naše rty, ale pouze na malou chvilku, protože jsem musela pokračovat ve své práci. Posunula jsem se k jeho kalhotám, které jsem i se spodním prádlem stáhla dolů. Chtěla jsem začít naší hru, když se ozvalo zaklepání. Já se na to vyseru! Svou přirozenou rychlostí jsem si natáhla džíny a tílko. Damonovi jsem dala jasně najevo, ať zapadne do koupelny, což taky hned udělal. Škoda, že to neklaplo. Mohla to být krásně prožitá chvilka. Ale co nadělám? Povzdechla jsem si a otevřela dveře, za kterými stála černovlasá holka - nejspíš morojka.

"Ty jsi ta nová že? Já jsem Elizabeth Ivaškov a chtěla bych tě pozvat na večírek," promluvila vlezlým hlasem a já v duchu napočítala do deseti, abych jí neutrhla tu její pitomou hlavu.

"Nejsem ta nová, ale jsem Rose a promiň, ale večírky pro děti nejsou nic pro mě." Jo tak to bodlo. Já za to přeci nemůžu, že ona vypadá jak přerostlé dítě z časopisu pro mladistvé.

"Nejsem žádné dítě, krávo," odfrkla a já se na ni mile usmála. Přirazila jsem ji k protější stěně a podívala se jí hluboko do očí. Viděla jsem v nich pýchu a trochu strachu, což mě moc nepřekvapuje.

"Víš… Já na ten večírek přijdu, tak mi dej tu pozvánku a já se budu snažit nevyčnívat, mrcho." Poslední slova jsem jí zašeptala do ucha. Zalapala po dechu, podala mi kousek nějakého zdobeného papíru a odešla pryč. Chytrá holka… Pochopila, že tu nemá co dělat.

"Kdo to byl?" zeptal se mě Damon, který vyšel z koupelny v kalhotách a rozepnuté košili. Prokletá Ivaškov!

"Jakási Elizabeth Ivaškov… A když už jsme u toho, mohl bys mě seznámit s místním řádem, kdo vládne a podobně? Jaksi jsem se zapomněla informovat." Damon se usmál tím šibalským úsměvem a posadil se na pohovku. Když jsem říkala, že tohle se dá těžko nazývat pokojem, myslela jsem to tak, že tohle je spíše malé apartmá.

"Co bych pro tebe neudělal, sestřičko nebo snad má paní?" zeptal se a já po něm hodila polštář, na což se pouze zasmál.

"V čele celého systému je královna Taťána Ivaškov, která je přísná a otravná, takže bych ti doporučil ji ani nepotkat. Pak jsou po celém světě akademie, které jsou spíše menší městečka a v jejich čele jsou ředitelky a ředitelé a zde je to Kirová, kterou když neovlivníš, tak se jí nezbavíš. Jinak jsou královští morojové z královských rodin, kteří jsou něco víc než ti normální a pak jsou tu dhampýři, kteří je mají chránit. Já si hraji na dhampýra a zatím mně to vychází bez větších problémů," oznámil mi a já se zasmála. Ten jejich systém je mi k smíchu.

"Bratříčku, nechápu tě. Vím, že jsi měl pouze pět potomků, kteří byli zabiti, ale já jich měla přes třicet a měli jsme velkou rodinu. Zapomněl jsi na tu bolest a utrpení? Ty jsi tu, abys nebyl mezi svýma, a já jsem tu, abych se pomstila. Usiluji o to, aby Původní byli zase tou nejvyšší rasou společnosti, a to mi přinese aspoň trochu uspokojení. Zapomněl jsi na našeho bratra Stefana, otce, matku a zbytek rodiny," promluvila jsem a on zakroutil hlavou. Typický Damon Mazur.

"Stefan žije, sestřičko." Ta věta byla jako nůž do srdce, milión jehliček. Náš bratr. Stefan žije… Vždyť jsem ho viděla sakra umírat!

"To není možný," zašeptala jsem.

"Žije stejně jako já, akorát jsou mezi námi menší spory, protože jsme se trošku chytli. Ale žije tady, akorát o tobě nejspíš ještě neslyšel. A vidělas ho umírat? Uzdravil se," S takovým klidem to říkal a ve mně rostl vztek. Vztek několikrát horší, než byl ten při zjištění, že žije Damon. Damon byl můj bratr a milenec, ale Stefan byl můj přítel, kamarád, který mi dal vždy dobrou radu. Byli jsme skoro stejně staří, jen on byl mladší o dvacet let, což není tak moc na naše poměry.

"On žije! Ty ses ani neozval a on taky ne! Víte, jaké to je žít tolik let, století v domnění, že celá tvá rodina je mrtvá? Ty jsi měl aspoň Stefana. Nějakou jistotu, ale já musela všemu čelit sama a stálo mě to příliš. Bolest, kterou jsem prožívala, když každý můj potomek umíral. Ta moc, která zůstala na mně. Byla jsem to já, kdo bojoval proto, aby náš rod nevymřel!" křičela jsem a on nic neříkal. Jak mohl?

"Rosie, já za to nemůžu," řekl mi a já se hystericky zasmála. Už jsem nebyla jediná Mazurová, ale stále jsem byla nejvýše postavená původní upírka na celém světě. Na jednu stranu mi to bylo líto, jenže jsem se odnaučila cokoliv cítit a teď pro mě bylo prioritou jít na ten debilní večírek a zbavit se Damona a najít Stefana.

"Běž pryč, Damone," promluvila jsem autoritním hlasem a on mlčky odešel…

Tralalala... Po dlouhé době máte za sebou další kapitolu... Rose zjistila nečekanou pravdu, což bude mít ještě následky. V noci mám sny o budoucnosti této povídky a řeknu vám, že s ní mám velké plány. :D Ale teď už je řada na vás, protože já už napsala dost ne? Takže prosím o komentáře a můžu vám zaručit že další bude za míň než měsíc jako to bylo teď... ;)
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 LussyNda LussyNda | Web | 19. ledna 2013 v 19:12 | Reagovat

ju nadherná kapitola :-)

skvělý nápad dát tam Stefana a Damona :D už jsem zvedava jak to bude dal pokračovat prosím dej další kapitolu co mozna nejdřív

2 sissa sissa | 20. ledna 2013 v 2:08 | Reagovat

skvelá kapitola a už sa riadne teším na pokračovanie....a nič ma nenapada ako by to pokračovalo takže nič už sa ale veľmi teším na ďalšiu :-D  :-D  :-D

3 Tessinka Tessinka | 20. ledna 2013 v 11:03 | Reagovat

Tak to bylo božííííííííííííííííííííí !!!! opravdu nemám slov. :D určitě to ještě mezi sourozenci bude zajímavý :D !!!!

4 Peggie Peggie | Web | 20. ledna 2013 v 20:39 | Reagovat

tak to je mazec :D nic jiného k tomu říct nemůžu. Sourozenecká láska. Damon a Stefan. Rozjíždí se to fakt zajímavě. Super kapča, hooonem další! :-)

5 Lily Lily | Web | 21. ledna 2013 v 19:36 | Reagovat

Prostě nádherné :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
© 2012~2013, ladyench.blog.cz - Zákaz kopírování!